Vítejte na blogu Živá hudba Podluží

Petr Koudelka a Klára Dymáčková

pro vás s láskou

 

Kouzelný klobouček

20160813_202818

V našem mužském souboru z Moravské Nové Vsi, jsou, jak název souboru napovídá, všichni členové občany této obce, nebo přinejmenším zde mají své rodiny, či majetky.

Ovšem z jistého úhlu pohledu není každý více či méně z Moravské Nové Vsi.

Třeba Karel, který se přistěhoval, jak on rád říkává, ze Sudet, tedy ze Zaječí.

Ano, i jižní Morava má své „Sudety“, i když se tento pojem spíše používá pro severní a západní části republiky nežli pro oblast jižní Moravy.

To bylo jen malé odbočení, ale zpět k tomu hlavnímu.

Kromě Karla, jsem další „naplaveninou“ především já, rodilý Pražák postupně se měnící ve folkloristu.

O tom, že tento „přerod“ je zdlouhavý a bolestný jsem již psal.

Ono dostat pod kůži zdejší folklor není prostě záležitost na pár měsíců, a bolestný je tento přerod hlavně pro játra, protože všichni členové našeho mužského souboru, čili mužáci, jsou vinaři.

Další významnou „naplaveninou“ je Petr, snědý chlapík, pěkného držení těla.

Petr je folklorista tělem i duší, a navštěvuje i další umělecká tělesa, kde se realizuje především jako tanečník.

Není divu, že se Petr s tímto příkladným přístupem dostal až do učebnic.

To takhle sedím s manželkou v městské knihovně, a v tom Klárka náhle volá, Munga, Munga.

Když se zeptám, kde ho vidí, ona praví, že tady v té knížce.

Byla to nějaká encyklopedie krojů z Podluží, možná z celé i Moravy.

Moc mu to tam slušelo, a často tím ostatní mužáky provokuji, jako že zatím jsem nikoho jiného v učebnicích neviděl, ale Petra ano.

Součástí Petrovy výbavy je i klobouček, a o tom kloboučku to všechno vlastně bude.

Než se však k tomu dostanu, je třeba říci, jak jsem se s Petrem seznámil.

Bylo to asi před 15 lety, kdy jsem ještě docela dost často jezdil pod širák na vandry.

Jednou jsem se v zimě vydal do Chřibských kopců.

Připravil jsem si nocleh na posedu v lese, několik set metrů za přilehlým kempem, kde byla i hospoda.

Po nachystání věcí na spaní jsem zatoužil po teple lokálu, a vydal se tedy na pivo.

Chvíli jsem tam seděl sám, a pak si ke mně docela na drzý způsob přisedl mne tehdy ještě neznámý chlapík, ano ten který to dotáhnul až do učebnic folkloru.

Ovšem popořadě.

Začal se mne vyptávat, kde spím a s kým jsem tady, a mne se pranic nechtělo odhalit místo svého noclehu.

Místo mělo být tajné, a před zvěří jsem jej zabezpečil tak, že jsem jej před odchodem do hospody počůral.

A najednou celé inkognito by mělo být pryč?

Petr byl v ten moment, co jsme se poprvé potkali dost uhrančivý.

Měl neodbytný, zkoumavý pohled, a nedalo se ho tak rychle zbavit.

Nakonec se nějaká debata prostě rozproudila, a tehdy jsem musel také Petrovi říci, že jsem i muzikant, a že hraji na kytaru i foukací harmoniky.

Petr mne začal provokovat v tom smyslu, že pokud jsem muzikant, tak že mám zde v sále zahrát s kapelou, která právě dorazila, a že mi to zařídí.

Jel jsem však na vandr, a ne na koncert někde vystupovat.

Ale Petr byl neodbytný, provokoval mne, až jsem si pomyslil, že je to vtělený čert, křižoval jsem se minimálně v představách, ale nakonec jsem svolil a „střihnul“ jsem si malý recitál během onoho řádně ohlášeného koncertu.

Tím jsem asi porušil autorská práva, ale řekněte, pokud jste natolik divný, že v únoru nocujete v bivaku, někde na posedu, no řešili byste to?

Moje vystoupení se setkalo s velkým úspěchem, proč to neříci, ale hlavně od té doby jsme s Petrem kamarádi.

Změnil mi život.

Díky němu mám dnes ty nejlepší přátele, většinou v Uherském Hradišti, u kterého svého času Petr nedaleko bydlel.

To že Petr má zvláštní schopnosti, vnímá vícero lidí.

Je zvláštní, že třeba moje maminka, která nebyla v Moravské Nové Vsi přes deset let, Petra nazývá Lungou dungou.

Podobně ho nazývá místní inženýr Miloš, ten mu říká černokněžník nebo Munga Dunga.

Ovšem Ti dva se celou řadu let neviděli, takže je jasné, že Petr musí vysílat nějaké zvláštní vibrace, když ho takto nezávisle lidé vnímají.

Je pak jasné, že tyto vibrace přecházejí i do jeho díla, ba i klobouček asi něco schytal, protože je to kouzelný a mediálně profláknutý klobouček.

Naši mužáci zpívali různým celebritám.

Například jsme zpívali kandidátům na volbu prezidenta, americkému velvyslanci, kterého Dunga Munga nazývá „Šapito“.

Myslím, že ten výraz se používá nějak ve spojitosti s cirkusem, ale ne s americkou politikou.

Málem jsme se u toho pohádali.

Říkám Petrovi, že by nemusel komukoliv klobouček nasadit, ale Petr odvětil, že nemám tahat politiku mezi mužáky, a že my mužáci zazpíváme komukoli.

Tak jsem kontroval, že uvidím, jestli někdy zazpíváme třeba ruskému velvyslanci.

Dunga Munga na to, že třeba i korejskému, že je hlavní, že pohneme lidská srdce.

Tato moudrá věta se mi nakonec líbila, a představa, že nějaký ten zatracený politik je pohnut až k slzám našim projevem, je až revoluční a hřejivá, jsou to přeci také lidi, no ne?

Ale největší radost jsem měl stejně z toho, když Petr, čili Dunga Munga, nasadil onen klobouček LH.

Petr mi kladl na srdce, že nesmím ve svých příspěvcích zásadně nikoho jmenovat, že mužáci by to jednak těžko nesli, a celebritám by se to zase nemuselo líbit.

Když už někomu totiž nasadíme klobouček, tak je tak trochu náš, a my jsme svým způsobem dost uzavření, a rezervovaní, ba až nezdravě tradicionalističtí, uf to je alo slovo!

Když jsem na posledním vystoupení v Prušánkách šel na malou obhlídku co kde je k vypití a snědku, čili chtěl jsem směnit fasované stravenky za vystoupení, potkal jsem tam jeden páreček, a v přítmí za hlavním jevištěm jsem je oslovil.

Ptám se tak nějak obecně, odkud že jsou a tak.

A ta dívčina odvětila, že „vychytávky LH“.

Ptám se jaké vychytávky, o čem to je, a pak že televize…

Já zase, že televizi doma nemáme, že jsem ji vyhodil před pár lety na skládku, jak mě rozčilovalo nevyvážené zpravodajství.

Nakonec mi ten chlapík byl nějak povědomý, a došlo mi, že ho odněkud musím znát.

Vysvětlil jsem jim, jak to na hodovém zpívání chodí, a LH se ptal, zda to není hloupé, si prostě někam přisednout ke stolu.

Já že ne, a pak mne napadlo, že LH mohu přizvat k našemu stolu.

Zase jsem se „odpoutal“ od našeho stolu, a šel se podívat, zda se „Hruška“ někam nezakoulela.

Měl jsem svolení od sbormistra, že je pozvat mohu, tak jsem se vypravil do tmy je opět hledat.

Věřte či ne, hned za zeleným jsem je našel v přítmí za osvětlenou části.

Vysvětlil jsem jim situaci, a přivedl je ke stolu.

Byl jsem moc rád, že LH nemusel prožívat hody někde v přítmí, ale že si to všechno mohl pěkně užít.

Samozřejmě ho neminul už vám známý klobouček Dungy Mungy, a důkazem je přiložená fotografie.

Doufám, že můj příspěvek není porušení inkognita, že jsem nikoho nejmenoval, a že klobouček splnil svojí práci.

Tož LH vítej mezi nás, klobouček Ti sluší, a moc!

 

 

 

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.